pondělí 20. srpna 2012

Zaručené rady hospodyňkám

Minulý týden jsem byla pár dní u babičky. Nebylo to proto, že bych byla nějaký mazánek, ale rodinu to vždycky uvede do jakési euforie, kterou nechápu. Většinu času jsem stejně trávila u babičky v šicí místnosti se šicím strojem. Se svým založením zvědavce však nemohla zůstat klidná skříň, která se tam nacházela - samozřejmě, že jsem jí prohledala. Takových nádherných knoflíků, nití, stužek a podobných věciček tam bylo, že mé srdíčko plesalo. A úplně vzadu byl štos časopisů. Velikost A5, divnej papír, divnej přebal..Jednalo se o rádoby módní časopisy pro hospodyňky, ve kterých byly náčrtky šatů (když si zaplatíte, pošlou vám střihy), jídelníčky pro celou rodinu na následující měsíc, recepty a mnoho dalších rad pro matky a dcery. A abych nezapomněla, všechny byly vydány okolo roku 1972..

Nejvíce mě pobavila rada pro dívky, které navštěvují taneční kurzy. Dát mi někdo takovouhle radu, tak se mu vysměju :) hlavně poslední bod :)


Dostala jsem se poté do takové nálady, že mě nerozhodilo ani víno v plechovce.


neděle 5. srpna 2012

Když vám začnou balit chlebíčky

Absolvujete rodinné návštěvy?
Tento víkend jsem se zúčastnila rodinné sešlosti a fascinovala mě jedna věc. Vždycky mě udivovalo to, s jakou zaujatostí a nadšením hostitelka nabízí chlebíčky, zákusky a další laskominy, které už není nikdo schopen pozřít, protože ještě před pěti minutama žvýkal oběd. Je totiž úplně nejúžasnější nápad to hned po obědě nasázet na stůl a zakázat návštěvě odjet, dokud se nesní všechny chlebíčky. 
Co si pamatuju, tak hostitelka, která je velice zklamaná z toho, že se nesnědlo všech pět plechů chlebíčků, začne při první zmínce o odjezdu hostů zběsile běhat po kuchyni a dělat každému balíček, protože "ona to přece sama nesní". Vždycky jsem se smála těm, kteří s balíčkem odjížděli, ale nikdy jsem nečekala, že se i já stanu hostitelčinou obětí. 
Babička ovšem dneska při dělání balíčků usoudila, že bych měla dostat balíček i já. Ne, nespletla se v počtech, ale prostě jsem dostala balíček i já. Při mé otázce: "Co se změnilo, že dostávám balíčky už i já?" jsem dostala (pro ně nejspíš jednoduchou) odpověď: "Protože už jsi taky dospělá.".
Jak jednoduchá odpověď dítěti! Pokud dospělost znamená pouze to, že najednou začnu dostávat na návštěvách balíčky s chlebíčkama, tak bych raději zůstala dítětem. 

Sedí u nás na sedačce

tchyně vedla tchyně.
Tchyně otce, tchyně matky
sedí jako v kině.
Jedna řízky pomluvila,
druhá novou linku,
jedna do mě chvíli šila,
druhá čtvrthodinku.
Rovně seď 
a nekrč nos, 
kdo chodí bos,
vyhýbej se čápům, vránám,
děkuj bohu,
že jsi panna.
Ale mami, 
říká máma,
Ale mami, 
říká táta,
naše velká holka zlatá
sama je a vychovaná!
Ale tchyně vedle tchyně
vysvětlí nám v půlhodině,
jací lumpi kluci jsou.

Sedíme pak u kafíčka
a já koukám po babičkách.
S kteroupak víc čerti šili?
Která řekla dřív Můj milý
přijď, až naši odejdou!

 Nesou mi dort k patnáctinám.
A tři holky, já, dvě tchyně,
sfoukneme dort ve vteřině.

Všechny stejné, každá jiná.
Copak ještě provedou...?

Pavel Cmíral                      



středa 1. srpna 2012

Výprodej vzpomínek

Konečně jsem se donutila k tomu přebrat všechny učebnice, které se mi po dobu studia na střední škole navršily v policích. Nakonec je souzeno mě opustit pouze patnácti z nich. Paradoxně se mi asi nejvíc z těchto knížek bude stýskat po Jindře Petákové, Sbírce úloh z mé (ne)milované matematiky, která je tak zachovalá, až mě to udivuje. Ano, nosila jsem ji sice po 4 roky v kabele (ze které jsem ji vytáhla snad jenom 10x), ale to neznamená, že si k sobě přece musíme vytvořit nějaký vztah. A tak sedím na posteli, štěněčíma očima koukám na tu hromádku knížek a roním skoro krokodýlí slzy. Soukromý zvěřinec nad trochou papíru. Doufám, že si Jindru nikdo nekoupí. 
Jsem snad dokonalý příklad všech sedmi hříchů pokud se jedná o knihy (tedy skoro všech). 
Ó ano, jsem pyšná na svou knihovničku a jsem pyšná na sebe, když někde splaším nějaký nádherný úlovek (jako třeba v úterý v knihovně - O myších a lidech od Johna Steinbecka..za 5,- a je jenom a jenom moje). 
Představa, že bych někomu měla nějakou knihu darovat mě dohání k šílenství. Svojí ruku nikomu taky nedáme, to je jasný.
"Máámi, když ona má tu knížku, kterou moc a moc chci. A už hrozně dlouho jí chci." "Tak se jí zeptej, ona ti jí určitě půjčí." "Tak to ale neplatí!" Ale fakt jí moc chci.
Dobře, s knihama se nehněvám a rozhodně s nimi nesmilním. A taky nelením.
A další a další a ještě jednu si koupím a ještě tuhle! A přece si neponesu z knihovny jen 5 knížek, nejsem přece nějakej trouba, kterej si jich půjčí tak málo a pak nemá co dělat, to fakt ne.

Hlavně mi neberte knížku. Je to nebezpečný. A hnusný. A nečtěte Palahniuka. Prokletí. Nic takovýho. 



Dobře, možná tu Jindru prodám..


Má každoroční prázdninová letargie

Je tolik volného času a nekázně, až se tím zalykám. Že něco musím? Hloupost. A zatímco omdlévám vedrem a odmítám přestat s lenošením, stránky knih ubíhají někam do pryč. A nezáleží na tom, kdo je napsal..ať už Irving, Palahniuk nebo pan Skácel..

CHVÍLE

Jan Skácel

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.